Quicumque - Athanášské vyznání víry (o Svätej Trojici)

15.06.2014 20:03

 

Jedním ze čtyř autoritativních vyznání víry katolické církve je tzv. "Athanášské vyznání víry" neboli "Quicumque", jež jasným a výstižným způsobem vyznává víru v jednoho Boha ve třech osobách a ve spásné vtělení a pozemské působení druhé Boží osoby - Syna.

revue.theofil.cz/revue-clanek.php?clanek=280

  

Athanášské vyznání víry, tzv. Quicumque (latinsky „kdokoliv" - podle prvního slova tohoto vyznání), je jedním ze čtyř autoritativních vyznání víry katolické církve.

 

Autorství

Autorství tohoto vyznání bylo dříve kvůli svému obsahu připisováno alexandrijskému biskupovi a horlivému bojovníkovi proti ariánství sv. Athanasiovi (AtanášoviAlexandrijskému (295/296-373), a to až do roku 1644, kdy Gerard Voss ve svém díle De Tribus Symbolis vznesl první vážné pochybnosti o Athanasiově autorství, jež shrnul do dvou bodů:

vincent-z-lerina-men.jpg- ve východní církvi toto vyznání bylo až do 12. stol. zcela neznámé,

- jazyk a struktura vyznání ukazují na Západ, nikoliv na severoafrickou Alexandrii.

Mezi další navrhované autory vyznání bývá řazen např. i milánský biskup sv. Ambrož (cca 340-397).

V roce 1940 byla objevena do té doby ztracená Excerptasv. Vincenta Lerinského[1] (+ 450), na jejichž základě byla zjištěna podobnost mezi jazykem tohoto nalezeného díla a jazykem vyznání Quicumque, tudíž možným autorem vyznání může být i sv. Vincent nebo někdo z jeho žáků.

Současná teorie je, že vyznání bylo složeno v 5. století v jižní Franci. Nejstarší známá kopie vyznání byla v úvodu souboru homilií Caesaria z Arles (+ 542).

Vyznání Quicumque bylo dříve recitováno při oficiu (modlitbě breviáře) na nedělní primu.

 

Obsah

Obsahem vyznání Quicumque je z významnější části trojosobovost jediného Boha či jinak řečeno Boží trojjedinost.

Vyznání ve své hlavní části obsahuje velmi jednoduše, avšak přesně formulované učení církve o jednom Bohu ve třech osobách, o vztazích mezi těmito osobami a o jejich vlastnostech; o tom, co je společné všem třem osobám a co naopak náleží pouze každé z ní.

Druhá část symbola[2] Quicumque vyznává a formuluje onen k člověku a ke stvoření se sklánějící skutek Trojice, kterým je Vtělení druhé božské osoby - Syna, a povahu tohoto skutku, jež bývá vyjádřena jako hypostatické unie - tzn. že Ježíš Kristus je celý člověk i celý Bůh, avšak pouze jedna osoba, a to osoba Božího Syna: „Je jediný ne smíšením podstaty, nýbrž jednotou osoby."[3]

V závěru druhé části a zároveň celého vyznání jsou ještě připojeny základní okamžiky Kristovy spásné činnosti po jeho vtělení - utrpení, sestoupení do pekel na Bílou sobotu, zmrtvýchvstání, nanebevstoupení a přicházející soud s obecným vzkříšením těl spasených lidí, jakož i výzva k neochvějnému zachovávání této ve vyznání předložené „katolické víry", bez níž „nikdo nemůže být spasen"[4].

 

Význam

Vyznání Quicumque, jakož i jakékoliv jiné vyznání víry, nelze brát pouze jako nějaký „strohý" souhrn věrouky Kristovy církve, nýbrž ono je také určitým „usměrňovačem" naší praktické duchovnosti a jakýmsi pomocníkem při našem vrůstání do Krista a skrze něj do celé božské Trojice, a vyznání se tak proto může stát i naší osobní modlitbou či chvalozpěvem. Ne nadarmo toto vyznání bylo oblíbenou modlitbou např. velké italské mystičky a světice Marie Magdaleny de Pazzi (1566-1607).

j-h-newmann.jpgZnámý konvertita a kardinál John Henry Newmann(1801-1890) ve svém pojednání o Nejsvětější Trojiciv knize Gramar of assent („Mluvnice souhlasu") o vyznáníQuicumque napsal:

„Je třeba připomenout, že Atanášské vyznání víry občas bylo nazýváno ‚Psalmus Quicumque‘. Není pouhou sbírkou pojmů, ač i ty jsou důležité. Je žalmem nebo hymnem chvály, vyznání víry a hluboké a pokorné úcty, jdoucí rovnoběžně s chvalozpěvy vyvolených vApokalypse. Obrací se právě tak na obraznost jako na rozum. Je válečným zpěvem víry, jímž upozorňujeme nejdříve sebe, potom každého druhého a konečně všechny, kteří jsou v doslechu, v doslechu Pravdy, kde že je náš Bůh a jak se Mu musíme klanět, a jaká bude naše odpovědnost, víme-li, čemu je třeba věřit a přece tomu nevěříme..."[5]

Těmito slovy potvrzuje naše přesvědčení, že vyznání víry nezvěstuje pouze „v co" (resp. „v koho") máme věřit, ale i „jak" mámě věřit, „jak se Mu musíme klanět"[6]. Slova tohoto i jakéhokoliv jiného vyznání svojí orthodoxií (tj. „pravověřím") usměrňují naši orthopraxi (tj. „pravočinění", tedy „správné konání"). Vedou nás ke správnému poznání Boha a dávají nám vstupovat do vztahu s Ním, prohlubovat tento vztah a nechat se proměňovat pravdou, kterou je Bůh sám: jeden Bůh ve třech osobách.

 

Quicumque - Athanášské vyznání víry 

 

QUICUMQUE vult salvus esse,

ante omnia opus est, ut teneat catholicam fidem.

Quam nisi quisque integram inviolatamque servaverit,

absque dubio in aeternam peribit.

Fides autem catholica haec est:

ut unum Deum in Trinitate, et Trinitatem in unitate veneremur.

Neque confundentes personas,

neque substantiam separantes.

Alia est enim persona Patris alia Filii,

alia Spiritus Sancti.

Sed Patris, et Fili, et Spiritus Sancti una est divinitas,

aequalis gloria,

coeterna maiestas.

Qualis Pater, talis Filius,

talis Spiritus Sanctus.

Increatus Pater, increatus Filius,

increatus Spiritus Sanctus.

Immensus Pater, immensus Filius,

immensus Spiritus Sanctus.

Aeternus Pater, aeternus Filius,

aeternus Spiritus Sanctus.

Et tamen non tres aeterni,

sed unus aeternus.

Sicut non tres increati,

nec tres immensi,

sed unus increatus, et unus immensus.

Similiter omnipotens Pater,

omnipotens Filius,

omnipotens Spiritus Sanctus.

Et tamen non tres omnipotentes,

sed unus omnipotens.

Ita Deus Pater, Deus Filius,

Deus Spiritus Sanctus.

Et tamen non tres dii,

sed unus est Deus.

Ita Dominus Pater, Dominus Filius,

Dominus Spiritus Sanctus.

Et tamen non tres Domini,

sed unus est Dominus.

Quia, sicut singillatim unamquamque personam Deum ac Dominum confiteri christiana veritate compelimur,

ita tres Deos aut Dominos dicere catholica religione prohibemur.

Pater a nullo est factus:

nec creatus, nec genitus.

Filius a Patre solo est:

non factus, nec creatus, sed genitus.

Spiritus Sanctus a Patre et Filio: non factus, nec creatus, nec genitus, sed procedens.

Unus ergo Pater, non tres Patres,

unus Filius, non tres Filii,

unus Spiritus Sanctus,

non tres Spiritus Sancti.

Et in hac Trinitate nihil prius aut posterius, nihil maius aut minus,

sed totae tres personae coaeternae sibi sunt et coaequales.

Ita ut per omnia, sicut iam supra dictum est,

et unitas in Trinitate, et Trinitas in unitate veneranda sit.

Qui vult ergo salvus esse,

ita de Trinitate sentiat.

Sed necessarium est ad aeternam salutem,

ut incarnationem quoque Domini nostri Iesu Christi fideliter credat.

Est ergo fides recta ut credamus et confiteamur,

quia Dominus noster Iesus Christus, Dei Filius, Deus et homo est.

Deus est ex substantia Patris

ante saecula genitus,

et homo est ex substantia matris

in saeculo natus.

Perfectus Deus, perfectus homo,

ex anima rationali

et humana carne subsistens.

Aequalis Patri secundum divinitatem,

minor Patre secundum humanitatem.

Qui licet Deus sit et homo,

non duo tamen, sed unus est Christus.

Unus autem non conversione divinitatis in carnem,

sed assumptione humanitatis in Deum.

Unus omnino, non confusione substantiae,

sed unitate personae.

Nam sicut anima rationalis et caro unus est homo:

ita Deus et homo unus est Christus.

Qui passus est pro salute nostra,

descendit ad inferos,

tertia die resurrexit a mortuis.

Ascendit ad caelos, sedet ad dexteram Dei Patris omnipotentis,

inde venturus est iudicare vivos et mortuos.

Ad cuius adventum omnes homines resurgere habent cum corporibus suis,

et reddituri sunt de factis propriis rationem.

Et qui bona egerunt,

ibunt in vitam aeternam,

qui vero mala, in ignem aeternum.

Haec est fides catholica,

quam nisi quisque fideliter firmiterque crediderit, salvus esse non poterit.

Amen.

KDOKOLIV chce být spasen,

tomu je především třeba, aby se držel katolické víry.

Kdo by ji celistvou a neporušenou neza-chovával,

beze vší pochybnosti na věky zahyne.

Katolická víra pak je,

že uctíváme jednoho Boha v Trojici a Trojici v Jednotě,

nesměšujíce  božských Osob,

ani nedělíce jejich podstatu.

Jiná je totiž Osoba Otce, jiná Syna,

jiná Ducha svatého.

Avšak božství Otce i Syna i Ducha svatého je jedno,

jako i stejná sláva

a společná věčná velebnost.

Jaký je Otec, takový je Syn,

takový je i Duch svatý.

Nestvořený Otec, nestvořený Syn,

nestvořený Duch svatý.

Nekonečný Otec, nekonečný Syn,

nekonečný Duch svatý.

Věčný Otec, věčný Syn,

věčný Duch svatý.

A přece ne tři věční,

nýbrž jeden Věčný.

Rovněž tak nejsou tři nestvoření,

ani tři nekoneční,

nýbrž jeden Nestvořený a jeden Nekonečný.

Podobně je všemohoucí Otec,

všemohoucí Syn,

všemohoucí Duch svatý.

A přece nejsou tři všemohoucí,

nýbrž jeden Všemohoucí.

Tak je Bůh Otec, Bůh Syn

a Bůh Duch svatý.

A přece ne tři bohové,

nýbrž jeden je Bůh.

Též je Pánem Otec, Pánem Syn

a Pánem Duch svatý.

A přece nejsou tři Páni,

nýbrž jeden je Pán.

Neboť tak, jak vyznáváme jednotlivě o každé z Osob, že je Pán a Bůh, jak nám přikazuje křesťanská víra,

tak nám zakazuje katolické náboženství mluvit o třech bozích a Pánech.

Otce nikdo neučinil,

nestvořil ani nezplodil.

Syn pochází jen od Otce:

nebyl učiněn, ani stvořen, nýbrž zplozen.

Duch svatý nebyl od Otce i Syna učiněn, ani stvořen, ani zplozen, nýbrž vychází.

Jeden je tedy Otec, nikoliv tři otcové,

jeden je Syn, ne tři synové,

jeden Duch svatý,

ne tři duchové svatí.

V této Trojici žádná z osob není dřívější nebo pozdější, žádná větší ani menší,

nýbrž všechny tři Osoby jsou souvěčné a navzájem rovny.

Takže ve všem, jak již bylo řečeno,

je dlužno klanět se Jednotě v Trojici i Trojici v Jednotě.

Kdo tedy chce být spasen,

ať takto smýšlí o nejsvětější Trojici.

Ale k věčné spáse je potřebné,

abychom také věrně věřili ve Vtělení našeho Pána Ježíše Krista.

Správnou vírou tedy je, abychom věřili a vyznávali,

že náš Pán Ježíš Kristus, Syn Boží, je Bůh a člověk.

Bohem je z podstaty Otcovy,

zrozený před věky,

člověkem je z podstaty Matky,

narozený v čase.

Dokonalý Bůh, dokonalý člověk,

s rozumovou duší

a lidským tělem.

Rovný Otci podle božství,

menší Otce podle lidství.

Ačkoliv je Bůh a člověk,

není dvojí - Kristus je jeden.

Je jediný nikoliv tak, že by se božství proměnilo v tělo,

nýbrž tím, že on, Bůh, přijal lidství.

Jediný ne smíšením podstaty,

nýbrž jednotou osoby.

Neboť jako rozumová duše a tělo je jeden člověk,

tak Bůh a člověk je jeden - Kristus,

který trpěl pro naši spásu,

sestoupil do pekel,

třetího dne vstal z mrtvých.

Vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího.

odtud přijde soudit živé i mrtvé.

Při jeho příchodu mají všichni lidé vstát z mrtvých se svými těly,

aby vydali počet ze svých skutků.

A ti, kteří činili dobře,

půjdou do věčného života,

ti však, kteří konali zlé, do věčného ohně.

Toto je katolická víra.

Kdo by ji věrně a pevně nezachovával, nemůže být spasen.

Amen.

  

(Latinské znění i český překlad J. B. Bárty je převzat z Žaltáře Římského breviáře, Praha 1947. Mírně upraveno redakcí Revue Theofil.)

 

Použité zdroje:

Literatura:

Internetové stránky: